Memoriál Oldřicha Máchy, Josefov 18.9.2011

V roce 2008 jsem jel naposledy bikový závod, při kterém jsem měl oholené a namazané nohy a nebral jsem jiné místo, než do první 10. Potom jsem se na to nějak vybodnul a kolo mě přestalo, hlavně závodění na něm, bavit. Přiznám se, že ten důvod byla ženská. Nohy sakra rychle zarůstaly, břicho se zvětšovalo a má fyzička byla hodně špatná, ale mě to nějak nevadilo… Pak přišel rok 2011 nebo spíše skoro jeho konec. Září - skoro konec bikové závodní sezóny - a já chytnul chuť a sílu znovu se postavit na nějaký závod. Hlavně díky nudě a neustálých otázek a posměchů od kamarádů závodníků, že se jen vymlouvám a že už nikdy nic nedojedu. Přihlásil jsem se teda na cross country, na závod, který už je pojmenovaný v nadpisu tohoto reportíku.

Dlouho jsem váhal, jestli nemam jet kategorii příchozí, místo mužů. Nakonec znovu po domluvě s kamarádem závodníkem, že příchozí jsou ostuda. Takže muži. Prezentace, vyplnění přihlášky, přidělání čísla a jde se projet trať. 5 km okruh po dvoře a blízkého okolí okolo pevnosti Josefov. Krátké prudké výjezdy a krátké neskutečně prudké sjezdy obohacené kořeny, blátem a výmoly. Hned na začátku vás navede mlíko do úzkých cestiček, klopenek, příkopů a pododobně. Prudké vracečky po trávě, kde nechybí v zatáčce kořen a hromada maličkých šištiček. Takže o balancování v průjezdech zatáčkou nebyla nouze.

Jedu s kamarádem a najednou se zastavuje a říká, tak tohle nedám! Opatrně popojedu vedle něj a koukám do té propasti, co máme sjet. Má reakce je stejná, že to nejde. Přihlížející diváci se začnou smát a říkají, tohle jezdí u malé holky. Tak se nenecháme zahanbit, otáčíme se, vracíme asi 20 metrů a jdem do toho s rozjezdem. Najednou Martin neuvěřitelně rychle zmizel a byl dole. A bez pádu. Takže to jde. Skoro tři roky jsem nezávodil, hrozně jsem se bál, zapomněl jsem techniku, ale pustil jsem brzdy, skoro zavřel oči a šíleně rychle jsem se zřítil dolů. V srdci bylo ihned neskutečně mnoho adrenalinu a ve mně vládlo spokojení, že jsem to opravdu dal a mohl se tak rovnat k malým holkám. :-)

Hnedka pod kopcem byla stojka nahoru, takže nájezd na ní byl tak prudkej, že mi to skoro vyrazilo dech. Šaltr udělal křřchhhrrřachřach a ve vteřince jsem měl nejlehčí, abych to vyjel a vzápětí zase padák dolu a takhle to bylo celý okruh. Nebylo si kde odpočinout.

O pár zatáček dál byl o něco delší sjezdík. Snad ještě prudší, ale zase nerozbitej. Na konci byla mírná zatáčka vpravo a v ní nalevo strom. Povrch byl mokrý a maličko blátivý, takže strom byl obalenej něčím, abychom se „nezabili“. Zadní brzda zamáčklá na absolutní konec a pořád jste jeli neuvěřitelně rychle dolů. Tam se ramenem odpinknout od stromu a pokračovat dál po rovince a stoupáčku, který prostě nešel vyjet. Takže hlavu zalomenou v řidítkách a pokračovat cca 60 metrů pěšky. Konečně zase pevnost, široká cesta a start, cíl.

Je ještě chvilka na protáhnutí těla a hurá na startovací rošt. Ještě sezobnout tyčku, gel a nějaký BCAA a čekat na výstřel. Než se odstartovalo, pořadatel představil všechny závodníky, jak na nějakém MS, ale bylo to hezké slyšet po třech letech svoje jméno takhle hlasitě a veřejně v kategorii muži.

Před tímto závodem jsem měl najeto asi cca 1500 km. Prááásk, rána jak z děla, ona to byla asi rána z děla. Takovou šlupku jsem nečekal, bylo to, jak když se startuje na Sudetech. Nestál jsem v popředí jako vždy, ale hezky na konci. Takže první lajna už byla v půlce okruhu a já teprve míjel pana startéra, který udělal tu ránu, a pokračoval si. Jeli jsme 6 okruhů, takže žádná procházka zahrádkou. Nedá mi to se nesnažit a nezávodit, i když vím, že na to nemám. Ale nechci být poslední. Jedu a něco málo předjíždím.

V prvním technickém úseku se to štosuje a jedem borec křičí: „Ty vole, kdo tě učil jezdit!?“ Tak mi to nedalo a povídám mu: „Drž zobák ne? Jsi na závodech, tak se chovej jak závodník a předjížděj bez keců.“ Nic mi neřekl, jen se špatně podíval, až jsem měl strach. Ve druhém okruhu jsem toho borce předjel a ujel. Hurá.

Potom ještě tři se žlutýma číslama, jako jsem já a pak už dlouho nic. Po 4 kole už jsem si chtěl sám vypustit duši a kamarádům říci, že jsem píchnul, že mě to štve atd … jen abych už nemusel jet, protože už jsem byl fakt na kaši. Najednou se ohlížím a vidím, jak mě okolo předjíždějí první dva. Jirka Friedl (vítěz letošních Sudet) a Tomáš Vokrouhlík. Profrčeli okolo mě jako dvě stíhačky. Nechápu to. Oni teda už jedou do cíle a mě čeká ještě jedno brutální trápení. Přijíždím k pevnosti do prostoru cíle a uprostřed stojí maník a ukazuje konec. Že už jsou první v cíli, takže nám ruší poslední kolo. Skvělá zpráva pro mě… nevzdal jsem a byl jsem klasifikován i s kolem. Celkově tedy 7 místo v mužích z 10 dojetých. Připadal jsem si jako po 150 km maratonu. 9 lidí nedojelo, startovalo nás 19.

Ale od kolegů závoďáků docela uznání a pochvala. Jsem spokojen, dobrý trénink a hlavně jsem dojel. Potkává mě ten, co křičel na druhé bikery a ukazuje jedničku, že jsme jel dobře… I tohle potěší.

Další a poslední závod letos v pořádí je 8. října Nova Author Cup v Josefově Dole. Budu se těšit, že se tam s někým z těchto stránek uvidím… 3000 startujících, to je výzva!

Autor článku: Jerry  

Foto: Viki

 

Komentáře

Kde nás najdete?

Horská 6 – Pasáž Centrum
Trutnov
www.prologbike.cz

Prolog Bike na Google mapě

Kontaktujte nás

tel.: +420 777 034 620
mobil: +420 777 034 600
e-mail: info@prologbike.cz
Prolog Bike na Facebooku